Vše o počítačích a jejích problematice

Začalo to již před mnoha lety, kdy jsem vytvořil jako součást komunitního portálu SOOM.cz projekt Fake Mailer pro odesílání e-mailů s libovolnou adresou odesílatele. Díky němu, respektive neukázněným uživatelům, jsme museli rok co rok měnit poskytovatele webhostingu, až si nás nakonec vzali pod křídla kluci z Netzony a později xHostingu a FinalTeku, se kterými se znám. Kontroverzní služba, jakou Fake Mailer dozajista je, vzbuzovala od počátku rozpaky a byť jejím hlavním účelem zůstává pobavení, mnozí v ní oprávněně shledávali riziko. Zatímco část uživatelů využívala služeb k anonymnímu mailingu a zábavě, jiná se ji snažila zneužít ke spamování a nelegální činnosti, přičemž ti, kterým se díky projektu dostalo příkoří, nezřídka projevovali svoji zlobu výhružkami soudní žalobou, DDoS útokem, či dokonce mojí smrtí. Formulář byl tedy časem rozšířen o tolik neoblíbenou captchu a já znechuceně přestal reagovat na každý mail, který mi ohledně služby přišel.

Čím se stala služba oblíbenější, tím častěji jsem byl zván Policií ČR k podání vysvětlení, a to buď na policejní stanici, přímo u mě doma nebo klasicky přes mail či doporučeným dopisem. Policie má navíc takovou neřest, že lidem volá ze skrytých čísel, a ty já zásadně nezvedám, proto se mi zpravidla dovolají až po několika dnech, ale když to nevadí jim, mně rozhodně ne. V žádném případě si nemohu stěžovat na žádného z policistů, jejich přístup byl vždy vstřícný a přátelský, byť občas sami přiznali, že touto oblastí se nezabývají a nerozumí jí, ale případ jim byl přidělen. Občas se mi rovněž stalo, že policisté nepokrytě „uvítali“, když byl odesílatel skryt za proxy typu Tor nebo zahraniční VPN, neboť mohli případ uzavřít jako „pachatel nedohledatelný" a dále jej neřešit. To však byly spíše výjimky a rozhodně nelze říci, že je to běžnou praxí. Nejhorší zkušenost jsem měl při telefonickém rozhovoru s člověkem z Českého telekomunikačního úřadu, který se choval arogantně a čekal, že mu pomůžu. Po otázce, proč u služby není uvedeno, že zneužití je trestné, jsem odvětil, že na noži to napsané rovněž není a zavěsil jsem. Česká legislativa mi nenařizuje udržovat komunikační logy. To, že je uchovávám, je pouze moje dobrá vůle. Přesto loguji pouze IP adresu odesílatele, obsah zpráv zaznamenáván není, tudíž zdatnější uživatelé jsou schopni docílit 100% anonymity (Tor, proxy, VPN, cizí síť atp.).

Každý den dostávám hned několik žádostí, a to výhradně dvojího typu. Jedny poptávají zdrojový kód, druhé dohledání IP adresy odesílatele. V prvním případě vůbec nereaguji, v tom druhém pouze s policií a národními CSIRT týmy. Žádosti soukromých osob nebo zpravidla povýšeneckých právníků ignoruji, to bych nedělal nic jiného, nemluvě o tom, že to dělat nechci. Asi před půl rokem mě kontaktoval detektiv Timothy R. z Greensboro v Severní Karolíně, že by potřeboval dohledat IP adresy k několika e-mailům. Jelikož jich bylo poměrně velké množství a žádostí bylo více, odpověděl jsem až s odstupem času. Po několika dnech mě kontaktoval i právník obhajoby A.C., který se na detektiva Tima R. odkazoval, vyhověl jsem v jeho žádosti tedy i jemu, aby byl připravovaný soudní spor vyvážený a s dobrým pocitem na celou kauzu zapomněl. Uplynulo několik měsíců, desítky jiných žádostí o podání vysvětlení a součinnost ve vyšetřování a já opět dostal e-mail od policejního detektiva Tima R. s neobvyklou žádostí, zda bych byl ochotný svědčit u soudu, kterým celá kauzu v nejbližších dnech skončí. Veškeré náklady na letenky, ubytování i stravu bych měl hrazené. Přestože je nepochybně cesta do USA bez jakýchkoliv nákladů lákavá, slušně jsem ji odmítl s tím, že ať se detektiv obrátí na české úřady, kterým jsem ochotný podat výpověď a zvýšit tím důvěryhodnost poskytnutých logů. Téměř okamžitě jsem dostal e-mail od jiného detektiva J.M. ze stejného oddělení, který opět zdůraznil, že by mě cesta nic nestála, ale moje důvody chápe a ať si to ještě nechám projít hlavou. Alternativou, byť z jejich strany nepreferovanou, by byla výpověď v Praze na ambasádě USA. Svoji vůbec první návštěvu USA jsem nechtěl trávit u soudu, přesto jsem přislíbil, že se s detektivem Timem R. spojím telefonicky následující den odpoledne (ráno na východním pobřeží USA) a všechny možnosti probereme. Jak asi tušíte, nechal jsem se po telefonu přemluvit. Kromě detektiva jsem mluvil ještě s tamní státní žalobkyní a ta by, jako zkušená právnička, přemluvila asi kohokoliv k čemukoliv. Byla středa a odlétat jsem měl již v neděli, přičemž k soudu bych šel pravděpodobně ve středu a ve čtvrtek letěl domů. Začala tedy peripetie se sháněním víza do USA. Díky novému pasu ovšem stačila pouze žádost ESTA, ve které se vás ptají na různé osobní otázky včetně toho, zda jedete do USA páchat trestnou činnost. Zajímalo by mě, jestli to kdy někdo zaškrtnul. Za odeslání elektronického formuláře jsem zaplatil 14 dolarů s tím, že pozitivně vyřízená žádost ještě nezaručuje vpuštění na území USA, o tom rozhoduje až imigrační úředník po příletu na první mezinárodní letiště „za velkou louží“. Vytisknul jsem si proto ještě soudní předvolání, abych se měl případně čím ohánět, veškeré letenky a informace o ubytování a zřídil pojištění, které je díky tamnímu sociálnímu systému, jež je neefektivní, celosvětově asi nejdražší. Dražší pojištění bych platil už asi jen do sexuální turistikou proslaveného Thajska nebo na Měsíc. Koupil jsem si elektronický překladač, shodou náhod úplně stejný, který jsem používal před 10 lety při studiu v Rakousku. Na internetu jsem přečetl všechny možné články o cestě do USA, aby mě nic nezaskočilo a především se mohl připravit na imigrační a celní oddělení v USA. V den odletu mě rodina potěšila přesvědčením, že mě stejně chtějí jenom vylákat do Ameriky, aby mě mohli soudit podle tamních zákonů, a nemám počítat s tím, že mě budou navštěvovat, každopádně alespoň ať o svátcích zavolám…

Se Student Agency mi cesta na přejmenované letiště Václava Havla utekla jako voda. Přemístil jsem se na terminál 2, odkud jsou odbavovány všechny lety v Schengenském prostoru a prošel přes check-in. Odevzdal jsem větší zavazadlo, vyzvedl 3 boarding tickety a s příručním zavazadlem (notebook) postupoval k osobní prohlídce. Sundat si člověk musí kromě bundy i vše kovové a k tomu vyprázdnit kapsy. Notebook musí být vytažen z brašny a i přes známé kontroverzní zákony v USA, jako je např. nutnost dešifrovat disk před zraky tamních úředníků, nikdy k jeho zapnutí nedošlo. Po všech těchto peripetiích nastalo dvouhodinové čekání na odlet se společností Lufthansa do německého Frankfurtu, odkud jsem měl dále pokračovat do Washingtonu D.C. Je to docela paradox, neboť asi před rokem mi právníci společnosti Lufthansa vyhrožovali žalobou, pokud Fake Mailer neodstraním z Internetu. Ještě jsem si na letišti pořídil neskutečně předražený konvertor na americkou zásuvku, který jsem doma zapomněl, a za víc se mi utrácet nechtělo. Cena 160,- Kč za půl litru džusu dobře vypovídá o tom, pro koho jsou tamní duty free obchody určeny. V letadle jsem měl hned od začátku možnost procvičit svoji angličtiny, a to když mi někdo cizí seděl na místě a pak se soused zapnul mým bezpečnostním pásem. Malicherné problémy ovšem záhy vystřídal sice pouze hodinový, ale za to báječný let nad Evropou. Jakmile jsme přistáli v Německu, letištní autobusy nás dopravily na terminál s Connecting Flights. Zde jsem již pouze prošel celnicí s pasem a již nemusel řešit zavazadla či procházet bezpečnostním rámem. Na druhou stranu jsem byl poprvé u brány vyslýchán tamním úředníkem, co je účelem mé návštěvy v USA, jak dlouho se zdržím a zda přepravuji potraviny. Žádný problém na mě asi neshledal a tak jsem po 2 hodinách čekání a milém rozhovoru s obsluhou o tom, kde to Greensboro vlastně leží, nastoupil do letadla. To bylo tentokrát mnohem větší, jednalo se o Boeing 777 a kromě svačiny a piva z předchozího letu jsem se mohl těšit i na plnohodnotnou večeři. Vždy jsem létal v ekonomické třídě, ale na luxus si stěžovat nemohu. Na sedadle před sebou, které je obdobou toho ve žlutých autobusech, jsem si navolil několik filmů, hudby a zopakoval si formou hry základní pojmy v Angličtině a Němčině. K dispozici jsou na obrazovce neustálé informace o letu včetně mapy s trajektorií letadla. Let trval dlouhých 8 hodin, při kterých se člověk nevyhne návštěvě stísněné toalety, tak dobře známé z amerických komedií. Na obsluhu si rovněž stěžovat nemohu, neustálá zásoba všemožných nápojů, svačin a tří druhů večeře mě překvapila. Kromě coly, vody, kávy, džusů si můžete zdarma zažádat i o pivo nebo víno, pouze u tvrdého alkoholu je potřeba vytáhnout kreditku. Před příletem do USA jsme všichni (i Američané) dostali k vyplnění imigrační dotazník, který se odevzdával úředníkům po příletu. Jelikož bylo mezinárodní letiště Washington Dulles moje první zastávka na území USA, musel jsem si vyzvednout zavazadla a nechat je proclít. Úředník si však k osobní prohlídce věcí bral pouze asi každého pátého a to jsem naštěstí já nebyl. Oproti předchozím letištím je ve Washingtonu nutné před průchodem rámem sundat navíc i boty. Všichni jsme pak pokračovali dále k imigračním úředníkům, a to ve dvou řadách, zvlášť občané USA a zvlášť ostatní. Úředník si každého vyfotil webovou kamerou, vzal mu otisky obou rukou a zeptal se na účel návštěvy. Když jsem odpověděl, že účel je ryze osobní, nikoliv komerční, byl jsem oficiálně vpuštěn na území USA. Na oslavu jsem si koupil kávu ve Starbucks a jelikož jsem si část vylil na svetr, tak i typicky turistickou mikinu Washington D.C. Po dalších dvou hodinách čekání jsem již značně unaven nastupoval opět do menšího letadla, tentokrát vnitrostátní linky, kde se již nemusel člověk prokazovat pasem, směr Greensboro. Let trval asi hodinu a já při něm měl co dělat, abych neusnul. Po přistání jsem si vyzvednul zavazadla, která obsahovala navíc leták o tom, že prošly celní kontrolou. Naštěstí jsem o nic, ani z hygienických potřeb, nepřišel. Na letišti mě již čekal detektiv Tim R., který předem věděl, jak vypadám, neboť jsem mu poslal fotku. Za to já o něm nevěděl nic a překvapilo mě, jak je mladý. Krátce jsme spolu pohovořili a odvezl mě do luxusního hotelu La Quinta Inn s bazénem a vířivkou, velkou postelí, televizí a především, internetovým připojením zdarma. Byl jsem opravdu unavený, takže jsem šel okamžitě spát.

Druhý den jsem se probudil v pět hodin ráno. Díky časovému posunu jsem vždy vstával takto brzy, ovšem kolem 6 hodiny večer jsem byl naopak nepoužitelný. Udělal jsem si kávu a šel na snídani. Po chvíli mě vyzvedl Tim R. s plechovkou Dr Pepper, kterou jsem si oblíbil. Stejně tak Mr. Pibb, cola s třešňovou příchutí, chutná mnohem lépe než klasická Coca-Cola, u nás však ani ta masově k dostání není. Dojeli jsme na policejní stanici, vedle které zrovna na benzínce hořelo auto, prý nic výjimečného. Uvnitř mi Tim ukázal počítačovou forenzní laboratoř jako vystřiženou z kriminálního seriálu CSI. Využil jsem příležitosti a zeptal se na pár otázek. Dešifrovat disky pomocí TrueCrypt prý neumějí, ale mnohdy se jim podaří získat heslo postraními kanály. Stejně tak obnova smazaných dat na disku pro ně není problém, není-li použit například shred. V kanceláři jsme pak chvíli diskutovali nad optimalizací vyhledávání nad velkou databází a já si při tom prohlížel různé diplomy a vyznamenání, kterými byla místnost vyzdobena. Potkal jsem se tam ještě s dalšími zajímavými lidmi, na oběd jsme šli např. s policejní instruktorkou sebeobrany, potřásl jsem si rukou s vedoucím oddělení a pokaždé Tim nezapomněl zmínit, že jsem ten „guy from the Czech Republic“. Při odchodu jsem dostal termohrnek z jedné z Timových vitrín s nápisem „ICT forenzní specialista“. Cestou domů jsme se ještě byli podívat na aktuálně probíhající požár nedalekého domu, a to v plné parádě s policejními majáčky.

Následující den jsem měl volno. Chtěl jsem si projít okolí hotelu, bohužel ale pršelo. Zašel jsem si proto pouze do nedalekého Jimmy's Burgers na italskou bagetu a na hotelu dodělával věci do práce. Večer jsem se sešel kromě Tima i se státní žalobkyní a nad burritos jsme rozebrali pravděpodobné otázky, které při soudním přelíčení padnou. Upozornila mě především na jeden e-mail od obhájce A.C., na který jsem mu před půl rokem odpovídal (zmínil jsem se o něm již v jednom z předchozích odstavců). Obsahoval několik e-mailových hlaviček, ke kterým jsem mu dohledal IP adresy. V seznamu zakomponoval i hlavičku, která očividně nebyla z mého serveru, a tak jsem ji ignoroval. Všechny e-maily byly odeslány z téže IP, kterou jsem A.C. poslal. Zeptal se mě tehdy, zda všechny e-maily byly odeslány z téže IP, odpověděl jsem tedy, že ano. A právě to se podle státní žalobkyně bude chtít u soudu zpochybnit a snížit moji důvěryhodnost, neboť tam zahrnul i hlavičku, která nebyla odeslána prostřednictvím mojí služby. Odvětil jsem, že tím souhlasem jsem měl na mysli všechny e-maily odeslané skrz můj server, ostatní hlavičky logicky ignoruji, načež si se mnou plácla se slovy, že to je přesně to, co chtěla slyšet a ať to zopakuji u soudu. Zbytek večera se už nesl v poklidné atmosféře nad různými zážitky všech přítomných z cest po Evropě a rozdílech mezi americkou a českou kulturou.

Ve středu ráno jsem opět vstával brzy. Byl to den, kdy jsem měl jít k soudu. V aule jsem se sešel s detektivem R.M. a dalšími třemi svědky, kteří byli ubytováni v témže hotelu. Když mě R.M. uviděl, řekl, že vypadám jako Čech. Dodnes nevím, jak to myslel, ale jelikož to byl vynikající člověk, věřím, že nijak zle. Sám vypadal jako typický policista z hollywoodských filmů, černé brýle, baloňák a nenápadné policejní auto, které bylo naprostým opakem toho, ve kterém mě vozil Tim. To bylo luxusně zařízené a vybavené i ramenem na notebook. Posedali jsme si do tří aut, já k R.M. Povídali jsme si cestou o různých věcech, od automobilů, přes zbraně (na levé noze měl revolver, na pravé taser) až po jeho vášeň ke své Harley Davidson. U soudu jsem byl úmyslně dřív, abych mohl přelíčení sledovat a psychicky se na ně připravit. V krátkosti v něm šlo o to, že jeden mladý hoch J.P. se rozešel se svojí přítelkyní M.M., ze které se vyklubala psychicky narušená osoba, jež tíhu rozchodu neunesla. Začala proto s psychickým nátlakem jak na J.P., tak celou jeho rodinu. Rozšířila fámu, že je s J.P. těhotná a ke stalkingu zneužívala kromě jiného i moji službu Fake Mailer. Během dopoledne jsem měl čas si s celou rodinou promluvit a poznat, že jsou to velice milí lidé, se kterými jsem dodnes přes mail v kontaktu. Pobavila mě odpověď J.P., když jsem se ho zeptal, co se pokazilo, jak se může holka, do které se zamiloval, náhle snížit k takovým věcem. „Fakt nevím, asi jsem tak hezkej“, odvětil a začal se smát. Obžalované bylo asi 22 nebo 23 let a vypadala sympaticky, přestože o ní okolí tvrdilo, že je blázen a důkazy to jen potvrzovaly. Měl jsem čas si krátce promluvit i s jinými svědky, přede mnou vypovídal muž z telekomunikační společnosti Sprint, který podobných soudů údajně zažil již několik. Po něm svědčil majitel služby Bluff My Call na spoofování čísla volajícího, který u soudu předváděl i praktickou ukázku. Navzájem jsme si pochválili svoje služby a vyměnili e-mailové adresy. Dále svědčil člověk z AOL, kterým několik měsíců nefungoval logovací systém, aniž by o tom veřejnost věděla, nyní již bývalý zaměstnavatel obžalované a mnozí další. Na mě přišla řada po obědě, který jsem zašel koupit do nedalekého bistra. Původně mělo být moje svědectví procházkou růžovým sadem, neboť jsem měl přislíbeného českého tlumočníka, aby nedošlo při výpovědi k nedorozumění a trapnému opakování, neboť soudní zapisovatelka musí rozumět každému slovu, které z vás vypadne. Toho se však během týdne sehnat nepodařilo, a tak jsem svoji výpověď připravoval v Angličtině. Měl jsem dostat velice podobné otázky, jako majitel Bluff My Call, což se mi zdálo jednoduché. Asi čtvrt hodiny před koncem přestávky za mnou ovšem přišla státní žalobkyně, že mi sehnala tlumočnici, ale německou. Zaskočilo mě to, protože po týdnu příprav jsem měl najednou přepnout do Němčiny. Co na plat, odmítnout by bylo neslušné, když vím, kolik práce se sháněním měli. Prohodil jsem se starší tlumočnicí z Rakouska, která již mnoho let žije v USA, několik slov a šli jsme vstříc soudní místnosti. Soud v USA probíhá stejně, jako u nás známe z televize. Obžaloba i obhájce se snaží dostat čtrnáctičlennou porotu složenou z prostých občanů USA na svoji stranu. Člověk s rukou na Bibli odsouhlasí slova přísahy a jde si sednout vedle soudce na lavici svědků. Zvláštní přísahu pak složila i tlumočnice. Otázky nejprve přišly ze strany státní žalobkyně, byly věcné a odpovědět na ně nebylo složité. Na screenshotu mé aplikace jsem měl porotě ukázat, jak probíhá odeslání e-mailu s falešnou adresou odesílatele. Poté přišly otázky obhajoby. A.C. se kromě klasických otázek, jako zda má moje služba i jiné využití, než k podvádění lidí, ptal i na návštěvnost a zisky serveru, logovací systém, moje studijní a pracovní zkušenosti, ale i to, kdo mi platil letenky a ubytování a zda hodlám službu dále rozvíjet (řekl jsem „ne“, a za týden přidal možnost šifrování, fakt náhoda!). Přinesl mi i vytištěné e-mailové hlavičky, které mi před půl rokem posílal a ptal se, zda je poznávám. Státní zástupkyně mi v předvečer mé výpovědi poradila dvě důležitá pravidla, která mám u soudu uplatňovat. Nerozumím-li otázce, nesnažit se hádat a neodpovídat na ni, a především, mluvit vždy pravdu. Uplatnil jsem proto druhé pravidlo a odpověděl, že nevím, že si to nemohu pamatovat. Zeptal se mě proto, zda mám ty hlavičky uložené v počítači. Odpověděl jsem podobně, že nevím. Přílohy starých mailů jsem díky malé kvótě u Forpsi byl nucen často mazat, takže je možné, že už mám v PC pouze e-mailovou komunikaci bez příloh. To očividně obhajobě nehrálo do karet a tak A.C. požádal soudce o přestávku, při které bych zajel na hotel a ve svém laptopu komunikaci dohledal. Soudce vyhověl, a tak mě R.M. vezl do hotelu pro notebook. Bohužel jsem přílohy hlaviček v mailech skutečně již dříve smazal a nebyl tak schopen potvrdit jejich autenticitu. Na přetřásání vložené falešné hlavičky obhájcem tak nikdy nedošlo. Byla to dlouhá hodina a půl na lavici svědků, která se stala velmi cennou zkušeností. Po skončení procesu jsem se rozloučil s rodinou žalující strany a společně s Timem se vydal na baseball, který jsme domlouvali ještě před cestou do USA. Byla zima, takže jsme si vychutnali jen několik míčků, při kterých byl k vidění i homerun a vydali se směrem k hotelu. S Timem jsem se rozloučil, popřál mu mnoho štěstí při jeho nejdůležitějším čtvrtečním svědectví, kterým zároveň soudní spor skončí. Já si postupně vychutnával poslední hodiny v USA, koukal na televizi, louhoval se ve vaně a přemítal, zda nebylo moje svědectví víc ke škodě než užitku. Ke škodě nakonec nebylo, obžalovaná sice do vězení nešla, byla však shledána vinnou v 7 bodech obžaloby, za což si vysloužila podmínku a soudem nařízenou léčbu.

Poslední čtvrteční den mě R.M. vyzvedl v hotelovém foyer a vezl na nedaleké letiště. Pomohl mi s odbavením a vyřízením boarding ticketů a společně jsme obdivovali velkolepý prezidentský Air Force One, který na tamním málo využívaném letišti neustále přistával a vzlétal, což byly klasické cvičné manévry zaučovaných pilotů. Koupil jsem ještě asi patnáct triček pro rodinu a známé, díky nimž jsem si musel pořídit další kufr a nastoupil opět do prvního ze tří letadel, které jsem musel při návratu vystřídat. Cesta domů již uběhla jako voda, většinu se mi podařilo prospat až do pátečního rána. Ve Washingtonu mě oproti příletu očuchal navíc přístroj na hledání bomb a toxinů, který jsem do té doby znal pouze z dokumentárních filmů. Ještě posledních pár fotek a moje návštěva USA, která mě obohatila o nespočet nových zkušeností a zážitků, se stala minulostí.